IMG_20131206_091742

12. Nejhorší měsíc v Kanadě

Píše se osmý srpen, jsem již pár měsíců zpátky v ČR. Přesto Vám stále visím dokončení mého kanadského příběhu. Důvody, proč jsem neměl psací myšlenku nakousnu na konci článku. Nicméně zlaté pravidlo chlapských problémů říká.. „za vším hledej ženskou..“. A důvod, proč vůbec chci blog dokončit? Zejména proto, že mě spoustu známých i neznámých lidí opakovaně urgovalo a vyhrožovalo, že bez konce nemohou dále existovati. Dnešní povídání přinese i trochu toho milostna, čímž snad potěším (nebo možná nepotěším) mé dámské fanynky. Minulý díl skončil popisem Vánoc a koncem prázdnin. Skočme tedy společně do letadla, letuška nám naleje sklenicu vína a přesuňme se zpátky do rachoty o 800 km severně.

Provinční Grande Prairie mě přivítalo 20 cm čerstvého sněhu… nic moc, leč napadal na ten původní metr, takže výsledný sloupec byl ideální pro pohyb v terénem. Teploty kolem minus dvaceti. A samozřejmě, nám již známým kolegou, ukrajincem (dále jen V-sifilis, kolega nebo ukrajinec – záměrně píšu malé „u“). Ten byl ve výborné náladě. Mé počáteční nadšení, že se dal přes Vánoce trochu dokupy rychle vyprchalo. Nebudu to natahovat. V desetiminutovém rozhovoru mi vyprávěl, jak za celé dva týdny prázdnin byl na jednom obřím nákupu a poté zavřený doma a s nikým nemluvil. Pak zmlkl, ale to jsem ještě netušil, že v podstatě navždy.

Soustava buněk tvoří kemp. Každé parkovací místo má zásuvku na kabel do baterie.

Soustava buněk tvoří kemp. Každé parkovací místo má zásuvku na kabel do baterie.

První týden práce (pro zopakování, cca 21 pracuju, pak 3-4 dny off) jsme bydleli v pracovním kempu a makali na stejném projektu, vytyčování nového ropného potrubí (viz. předchozí články). Kempy jsem myslím ještě nepopisoval, tak tedy. Představte si takové ty kvádrové stavební buňky kde stavební dělníci pijí čaj. Tak když máte třeba 500 buněk, odvezete je 150 km do divočiny a pospojujete buňky za sebe, máte pracovní kemp. V kempu bydlí větší počet lidí, cca od 100 lidí až několik tisíc.. Každý pracovníček má svůj malinký pokojíček s postelí, skříní a umyvadlem a většinou ve dvojici sdílený záchod a sprcháč. V kempu je všude wifi. Mým oblíbeným místem byla samozřejmě kuchyň. Veškeré jídlo je all inclusive a krom chystaných snídaní, obědů a večeří si můžete kdykoli nabrat sebou všemožné pochutiny (cookies, sladké pečivo, různé druhy sendvičů, sýry, zeleninu, sladkosti, plechovky s kolou, dorty). Snídaně bývají klasické americké. Tedy, že si v šest ráno nacpete břich vaječinou, klobásčičkami, slaninou, ananasem, zalijete kečupem a zapijete to studeným pomerančovým džusem s několika kostkami ledu. O tři dny ranních orgií později, kdy se ráno vzbudíte a už je vám při představě jídla špatně, jsem už snídal jen několik lžiček ovesné kaše a pár kousků ovoce. Na obědy jsme nechodili, ale vždy to je nějaký hamburger, pizza či jiný typ fastfood. A večeře, vrchol dne, na nich jsem seděl i dvě hodiny. Zase klasická americká kuchyně. Na výběr dva druhy masa (z nichž jedno bylo vždy hovězí), různě upravené většinou se zeleninou, suché bez omáček. K tomu opékané brambory nebo bramborová kaše (či rýže.. dle hlavního jídla). Kanaďani nejí holé vařené brambory. Vždy buď kaše nebo nějak smažené. Sem tam krevety nebo ryby. Já si vždy vzal největší talíř a nechal si nabrat z každého hrnce trochu. Ale dobré to bylo vždy.. trošku suché na můj vkus, ale chuťově dobré. Po jídle jsem nabral džusy, vytáhl si Kindle a hoďku si početl a k tomu.. tlačil čokoladový dort a ještě třeba jeden. Den za dnem. Nevěřil jsem, ale i čokoládového dortu se dá přejíst. Po sedmi dnech denní čoko-dortdiety jsem jej až do konce Kanady nevzal do huby. V kempech najdete i posilovnu, kino, společenskou místnost atd. Alkohol je zakázaný, stejně jako drogy. A musím říct, že jsem trávu nikdy necítil. Ráno, když jdete na snídani, tak proti vám kluše třeba liška, taky jde ze snídaně. V takových typech kempů jsem víceméně pořád bydlel následující tři měsíce.

Dveře s pokojíčky a chodby dlouhé i sto metrů.

Dveře s pokojíčky a chodby dlouhé i sto metrů.

Po týdnu práce na potrubí nás převeleli o 300 km východně do redneck městečka Whitecourt. Skládá se z několika stovek rodinných domů, několika desítek hotelů (pro ropné workery) a několika obchodních center. Zkrátka ropná klasika. Bydleli jsme na hotelu. Hotel byl shit, ale s rychlým internetem.. toto je podstatná informace, protože to mělo významný vliv na to co se mi dělo následující měsíce a po příjezdu dom. Práce spočívala ve vytyčovaní nových ploch pro ropnou infrastrukturu (přístupové cesty, plochy pro různá čerpadla a potrubní křižovatky apod.,). Neumím to česky pojmenovat.. ale v angličtině všemu říkají „lease“ nebo „plant“. Lease znamená pronájem a doslova to je plocha půdy-lesa, kterou si ropná firma pronajme od kanadské vlády pro svůj ropný byznys. Plant je něco jako továrna, závod. Tedy fabrika, kde se s ropou už něco děje a je postavena na lease – pronajaté půdě. Co se měření týče, práce je to snadná. S GPS najdete místo, kde má být roh vytyčované plochy, vykopete ďuru do sněhu a nabijete do země pevný bod. Takto vytýčíte všechny rohy a cesty a linie vyznačíte páskami na stromech. Sem tam se nějaká linie kácí kvůli přehlednosti. Takže easy job, nikoli však s mým kolegou. Jak sem zmínil, přestal se mnou komunikovat. Ale úplně. Tzn. ráno mi neodpovídal na pozdrav. Nikdy jsem nevěděl kam pojedeme, co budeme dělat, zda se budeme zastavovat v obchodě nebo nějakém fastfood. Prvních pár dnů jsem se snažil ptát a být aktivní, ale arogantní a agresivní odpovědi mě brzo umlčely. Těch deset hodin s ním bylo jen jedno velké mlčení, přerušované jeho výbuchy, když jsem vzal sebou do terénu něco navíc, nebo naopak něco nevzal. Opakoval mi, že už spolu děláme třetí měsíc a musím vědět co potřebujeme. Ale když nevíte, jaký je váš úkol, těžko se na něj vybavíte. Časem jsem zhruba vysledoval, co na jakou práci mám vzít, podle toho, co vzal on. Byl to jeden velký stres. Představte si, že hodinu v autě ráno přemýšlíte, jestli vzít sekerku nebo kladivo a jestli vzít dva nebo čtyři hřeby, ať jich není málo (dostanete zjebáno) nebo jich není moc (dostanete zjebáno). Za každou chybu jsem byl oceněn arogantní výtkou. Třeba jsem nedokázal vykopat ďuru do sněhu o velikosti 50×50 (kolem metru hloubky) tak, aby byl spokojen. Buď byla moc široká – tedy zbytečná práce, nebo moc malá – tedy jsem lenivý. Případně jsem na dně vyškrábal sníh zbytečně moc na trávu, nebo příliš málo na zapuštění hřebu. Nebo jsme nastavovali GPS základnu a anténu. Bodnul jsem anténu do sněhu a on ji vyndal a dál o půl metru vedle, samozřejmě s arogantním komentářem, že neumím přemýšlet. No furt furt furt něco.

Hledání a vyznačování existujícího ropného potrubí (pipe locating)

Hledání a vyznačování existujícího ropného potrubí (pipe locating)

Teď když o tom zpětně píšu, jakoby se mi to vymazalo z hlavy a nemohu si vzpomenout na detaily. Postupně začal přitvrzovat, přidávat hrubší nadávky (něco jako „you fucken sick“ – volně přeloženo asi jako „ty zasraný pomatenče“ nebo „you fucken idiot“ – ty zkurvený debile apod.). Pak přišlo na řadu, že bych měl opustit tuhle práci, že jsem velmi špatný pracovník se špatnou morálkou. Že jsem hloupý a nesoustředěný. Že si mám udělat kurz matematiky „calculus 3“ a podobné sračky do mě hustil.. když už tedy promluvil. To, že jsem se už vůbec nedostal ke geodetickým přístrojům asi není nutno psát. Přes všechno jeho snažení jsem si ovšem udržel svou mysl v pořádku. Jak řekla kamarádka: „chudák nevěděl, že narazil na nejegoističtějšího týpka na severní Moravě“. Asi dvakrát jsem se neudržel, zvýšil hlas a odporoval, ale jak sem vypozoroval, z toho měl ohromnou radost. Pak už jsem vždy jen s úsměvem na jeho jakékoli věty odpovídal strohé OK! OK! To ho strašně vytáčelo. Nejhorší bylo, že jsem sám o sobě začal pochybovat a začal jsem si myslet, že chyba je ve mně a práci bych měl opustit. Navrhl jsem mu, že zažádám o změnu kolegy. Z toho byl tenkrát třicetiminutový chladný monolog, kdy začal vyhrožovat, že pokud někde budu volat, tak mě nahlásí, že pracuju špatně, porušuju bezpečnostní nařízení a firma mě vyhodí. Ach jo. Kdybych tenkrát věděl (měl sem tušení, že tady není něco úplně v pořádku), co jsem se dovídal později, poslal bych jej ihned do prdele. V únoru jsem mu řekl, že s ním končím a je to domluvené s managerem (ten mi ostatně ihned nabídl, zda chci od něj odejít v ten den, což jsem odmítl s tím, že ten týden do konce šichty už vydržím). Ze strany kolegy se nestalo nic, nikde si nestěžoval. Ovšem začal mě totálně ignorovat. Vůbec se mnou nemluvil, ani neřval a nenechal mě nic dělat, tož sem jen celý den chodil za ním jak stín. Potom přitvrdil a ráno mě začal vysazovat někde na cestě v lese a řek že za dvě hodiny mě vyzvedne. Přijel třeba za čtyři a jeli sme jinam. Myslel, že mě tím vydrtí, ale to se krutě zmýlil. Napodruhé jsem byl již připraven a jakmile zmizelo auto za zatáčkou, vytáhl jsem z vesty jídlo a Kindle a pochodoval pár hodin tam a zpět, cpal se muffinama a četl Londona. Bylo furt kolem mínus dvaceti, takže jsem se musel stále hýbat. Poslední dva týdny už sme ani nejezdili do obchodu. Vysadil mě před hotelem a odjel (asi do toho obchodu). Moje zatvrzelost mi nedovolila škemrat, tak sem dvakrát za týden večer po práci vzal krosnu a šlapal sněhem ty tři kiláky do obchodu, nabral jídlo a šlapal zpět. Všechna voda ale jednou steče dolů a náhle bylo patnáctého února, já stál na letišti a myslel na to, že toho ukrajinského člověka už nikdy neuvidím. Na rozloučenou jsme si neřekli ani slovo. Nechci být kňoura, ale zaručeně toto byl jeden z nejdrsnějších měsíců v mém životě. Později jsem se dozvěděl, že jsem firemní rekordman ve spolupráci s ukrajincem. Byl jsem s ním 17 týdnu. Druhý vydržel 6 týdnů a obvyklá trvanlivost ukrajincova asistenta byla 1-2 týdny. Příště zmíním co mí o něm povídali kolegové.

Když měl zrovna agresivní náladu, občas vyjel truckem z lesní cesty.

Když měl zrovna agresivní náladu, občas vyjel truckem z lesní cesty.

A nyní trošku příjemnější. To, že jsem s ním přežil se zdravou myslí tak dlouho je částečně zásluha i něčeho, tedy někoho dalšího. Díky rychlému internetu na hotelu jsem totiž mohl skypovat. A teď nevím, jak moc to mám rozpitvávat..? Zkrátka, přes vánoční prázdniny jsem si shodou zcela náhodných mnou řízených okolností začal psát a potom skypovat s jednou slečnou (trochu jsme se již znali z minulosti). I přes posun času jsme spolu mluvili v podstatě denně. Buď čekala ona do noci, až se vrátím nebo jsem vstával brzo ráno (třeba v pět) a do sedmi (tři odpoledne českého času) jsme si povídali. Pro mě to bylo velmi (dá se říci, téměř životně) důležité, protože šlo prakticky o jediný lidský kontakt, který jsem měl a laskavé slovo, které jsem slyšel (občas jsem ještě volal s našima, což bylo taky moc fajn, ale jim jsem zase nechtěl vykládat, že se nemám zrovna uplně super). S odstupem, přesto co se později mezi námi stalo, bych tu tehdejší situaci neměnil. A vždy budu té slečně za naše „skype-dates“ vděčný. Ano, náš „vztah“ nebo jak to nazvat nedopadl. Při vzájemném odloučení v prostoru a čase se vztah přes virtuálno buduje poměrně těžko. Navíc, po mém příjezdu do ČR nám byl souzen jen týden, kdy jsme se fyzicky mohli vidět a cítit. Pak zase musela na několik měsíců odjet ona. To jsme věděli od začátku, riskli jsme to a nakonec to nevyšlo dle původních představ.

 PS. Poslední článek bude o dalších nových kolezích, s kterýma jsem pracoval. Jak sem získal zpět své pracovní sebevědomí. Jak jsme si s kolegy vyměňovali zkušenosti a příběhy, které každý z nás zažil s V-sifilisem. Jak jsem strávil poslední měsíc v Kanadě a jak jsem byl smutný a pak trochu veselejší po návratu domů.

  • Jiří Kadla

    Přečteno jedním nádechem, ani kafe jsem se nestihl napít!!!! Mazec… obdivuju, trošku si myslím že tě potrénoval i náš společný zaměstnavatel 😀

  • Dan

    Ahoj Zdenku, doufam, ze to brzo dopises 🙂
    Diky Dan

  • sam

    Velmi dobre! Ako si sa inak dostal k tomu jobu? Diki

  • michal

    super články, konečně jsem to celý dočetl a stálo to za to 🙂 dík za tip

  • Petra Filipová

    Výborný prokrastinační materiál tohle čtivo. A navíc inspirativní. Díky. 😉

  • Martin

    Prosím o kontakt na jakdokanady.cz, připravujeme verzi pro spolupráci a tento blog je super. Díky, Martin

  • Ondra

    Tak kde je pokračování? Díky moc za celý blog. Je to dost inspirativní 🙂

  • argentina

    hladajte pracu aj vo Fr. McKay. Ale musite vediet dobre anglicky

  • Tereza

    Moc pěkně napsané, hltala jsem každé slovíčko 🙂 Chtělo by to ale ještě poslední článek, zajímal by mě váš poslední měsíc a návrat do zpět do ČR 🙂