Minulé dva články byly hodně úspěšné a laťka je nyní vysoko. Na stránkách začínají převažovat návštěvy z vyhledavačů (i když já sem sám sebe nevygooglil). Ale nápady docházejí a nemám asi úplně teď psací myšlenku, aby tuto laťku mohl překonat, sorry. Dneska popíšu, jak se dobře pracuje v metru sněhu a příště bude o Vánocích v Calgary.
Naposledy jsem zmiňoval svou práci začátkem listopadu, kdy napadl lehký poprašek 20 cm prašanu. Už tehdy jsem samozřejmě se Sibylinou jistotou prorokoval, že to není z kanadské zimy vše. Věštba se začala rychle plnit. Ovšem ještě zpátky k práci, protože se mě občas někdo zeptá, co přesně dělám nebo jak vypadá to ropné pole.
Tak jsme konečně přezuli na zimní gumy.
Ropa kam se podíváš
Ropné pole je oblast s větším výskytem ropných věží (wikipedia). Název „pole“ ovšem neznamená že tam někdo pěstuje navíc obilí. Například jižně od Grande Prairie se ropná pole nachází v oblastech s hustými lesy. Je to jeden mega obří nejvíc největší les kam oko nedohlédne, protkaný hustou sítí lesních cest a ropného zařízení (ropné věže, vrtné soupravy, čerpadla, nádrže..). Ropná věž je takové to kladivo s pohybem nahoru/dolů, které z podpovrchu odčerpává ropu a přečerpává ji do ropného potrubí (ropovod, pipeline). Takže když je v oblasti více těch kladiv, tak ji můžete nazývat ropným polem. A my zaměřujeme právě trasu nového ropného potrubí. Potrubí je zakopaná roura (o šířce obvykle kolem 30 cm), kde do ní v bodě A čerpadlo lije ropu a o pár desítek (stovek nebo tisíc,..) kilometrů dále ji přečerpá do nějaké nádrže (třeba v rafinérii, kde ropu zpracovávají na konkrétní produkty, kterými plníte svojí čtyřkolovou káru). Potrubí jsou jako žíly a ropa je krví této země. Krví, díky které je Kanada jeden z nejbohatších států světa. Mám podezření, že v těle Kanaďanů koluje místo krve ropa. V Alberťaněch zcela jistě (mixnutá ještě tetrahydrokanabinolem). Nová potrubí obvykle vedou podél stávajících starých potrubí. Představte si to jako když chcete vybudovat v lese cestu. Nejdříve musíte vyznačit trasu, tedy oba okraje cesty a tento pruh vykácet. Aby jste mohli manipulovat se dřevem a bagry upravující terén, je třeba vykácet po okrajích budoucí cesty nějaké pracovní plochy. Stejně je to ropovodem, v lese vyznačujeme jeho trasu (pás o šířce 20 m). Nicméně jedna hranice ropovodu sousedí s již hotovým potrubím a tedy vykáceným pásem – bezlesím. Tudy jde šéf s gps (která mu ukazuje kde má zaklepat lať) a vytyčuje jednu hranici. Já jdu za ním a s pásmem vytyčuji druhou hranici v lese. Pásmem proto, že gps v lese je značně nepřesná (odchylky až v metrech). Tuž si odměřím dvacet metru a v lese zaklepu lať, případně přivážu barevnou pásku. Takto odměřuju každých 30 m a prostor mezi latěmi musím vyznačit dalšími páskami, dle hustoty lesa. Někdy dávám pásky i co dva metry, aby od jedné k druhé bylo vidět. Pokud tam je nějaký objekt (skládka dřeva, pracovní plocha), tak jej také vytýčím a vypáskuju. Je to dost odpovědná práce, protože když šéf špatně zaměří svou hranici, tak já pak v plánu vidím nesrovnalost, řeknu mu a on to opraví. Ovšem mou práci už nikdo nekontroluje. To už jen najedou harvestory a začnou kácet. Jednou už jsem se sekl a kdesi prý vykáceli pracovní plochu o čtyři metry širší, tož je z teho pár kubíku kulatiny navíc (stačí abych zapomněl svinout/rozvinout pásmo když se mění velikost objektu a je to v ř**i). Zatím z toho nikdo nic nedělal. Tak uvidíme, snad mě nevyhodí. No, vlastně jsem furt ve stresu a každé ráno čekám, že mi šéf řekne, že zase někde pokáceli něco navíc. Na druhou stranu, jsem jeden z mála asistentů co pracuje takhle samostatně, většinou vše dělají šéfové a asistenti se za nim plazí s latěmi na zádech..
Ropná věž s nezbytným vybavením kolem.
Sněhu jak sviňa
Zpátky k bílému snížku. Teploty výrazně poklesly pod mínus deset a naopak vrstva sněhu stoupala. Třicet, padesát, sedmdesát (to mě začalo příjemně chladit v rozkroku). Stále mrazy, stále prašan. Zima ale pohoda. Když připadlo k metru, začala sranda. Půl dne nevidíte svoje boty, nevíte kam šlapete. Mladé stromky se po váhou sněhu ohýbají až k zemi. A když na ohnutý stromek napadá sníh, pod kmínkem toho stromku se vytvoří bublina. To může tvořit i dvoumetrovou sněhovou stěnu, kterou se musíte prodrat. Jednou mě musel kolega vytáhnout, když jsem zapadl do škvíry mezi dvěma kmeny. Jindy jsem šlápnul do zapadané díry s vodou, která mi vesele tekla do boty (a zbytek dne s tou mokrou nohou chodil). A to nepočítám ty pády z výšky když přelézám mrtvé kmeny a uklouzne mi noha. Ale toto všechno byla jen předehra, protože celý den je vám teplo a jste suší (mrazy = suchý sních). Týden před odjezdem na vánoční prázdniny se výše sněhu v lese ustálila na úrovni pasu a oteplilo se na krásných plus dva i více. Tzn. že celý ten metr sněhu se proměnil v hmotu podobnou ledové tříšti, zrána na povrchu zmrzlou. Když jsem do toho lezl, bylo to jako lézt po ránu do bazénu s ledovou vodou. Během patnácti minut jsem byl do výše pasu durch mokrý (když říkám durch, tak tím myslím, že kdybych si při čůrání nesundal kalhoty, tak to ani nepoznám, ale tak ještě mám jakusyk výchovu..). Rychlost pohybu se snížila na ďábelské dva metry za minutu. Protože nešlo prorážet cestu tak snadno jako v prašanu, veškerou energii jsem spotřeboval na to, abych vytáhnul nohu metr nahoru ze sněhu, udělal dvaceticentimetrový krok, prorazil tu přimrzlou svrchní vrstvu a zase se probořil ten metr dolů. Nadával jsem pouze anglicky. Zkrátka, peníze dobrý, ale občas je to řehole.
Momentka ze série „poslední fotky před smrtí“.
Když jsem před pár měsíci psal o tom, jak lidé v ropném průmyslu jedou ve velkém v drogách, tak jsem pochopil proč. Všechno v ropě se točí jen kolem peněz. Vydělávání, utrácení a mrhání. Dlouhé týdny práce v kuse, furt ti samí lidi kolem vás, osamocení, sníh kam se podíváš. No já kdybych tu měl zůstat nějak více let, tak začnu drogovat taky. Vůbec se nedivím, že je tu taková fluktuace pracovníků a že se na to lidi vybodnou a jdou zpátky do města makat za dvakrát menší peníz. Já už to nějak doklepu. Na samotu jsem si v rámci možností zvyknul (šak to socialno načerpu u nas, no ni?). Akorát můj šéf je zvláštní podivín, takový ten kybic co, když já položím tužku na palubní desku, tak on ji posune o pět centimetrů a dá mi k tomu pětiminutový komentář „what is the point“ (jaký je důvod..). Někdy zase vůbec nemluví a já nevím kam jedem, co budeme dělat, proč to děláme, co mám dělat. Jindy zase moji činnost stále komentuje, ptá se jaký je důvod toho a onoho pohybu, že byl zbytečný a jak musím být efektivní, profesionální a furt takové kydy. Já už jsem se naučil to filtrovat, neobhajovat, nevzdorovat a jen mi hlavou probleskne mé kanadské motto: Fuck it! (nasrat). Pak si v duchu přepočtu své kanadské konto, vzpomenu na důvody proč to dělám a zahřeju se myšlenkou na domov a všechny, kteří mě tam čekají. A zase se jede dál. Na druhou stranu, ať přijedem z práce sebedřív, tak šéf píše dvanáct hodin. Více hodin, více peněz. O tom ropa je. Ropný průmysl musíte milovat a nenávidět zároveň.
Dvacátého prosince ráno jsem konečně vyrazil z hotelu směr letiště, trávit vánoční čas v Calgary. O tom zase příště. Snad to bude dříve než za měsíc. Čus děcka 🙂
Krásná odbočka na Aljašku, kousek za mým hotelem v Grande Prairie.
